5. leden 2020
Můj první blog.
Přemýšlela jsem o něm už dlouho, a teď konečně nastala ta správná konstelace a já se můžu pustit do psaní.
Jmenuji se Blanka, jsem učitelkou matematiky a angličtiny na ZŠ , mám přesně 30 let jednoho manžela, s ním tři dospělé děti, jsem od dětství nadšená milovnice šicího stroje, a od léta 2019 jsem se ještě stala pečovatelkou mé tchyně, u které se před dvěma léty poměrně rychle rozvinula Alzheimerova nemoc, takže název mého blogu je poměrně jasný.
Momentálně si připadám jak v povídkách od Bohumila Hrabala, protože historky s naší babičkou, kterou jme museli v létě přestěhovat k nám domů, jsou často veselé, často bizarní a vůbec nejčastěji tragikomické a je jich tolik, že jsem se rozhodla je nějakým způsobem zachytit, jednak jako součást psychohygieny a jednak jako připomenutí pro děti, aby věděly, co je čeká😊.
Trocha historie a jedno ponaučení
Naše babička byla a je dáma. Narodila se v roce 1929 a vyrostla jako jediné dítě v rodině ředitele pošty . Biologická matka jí zemřela v roce 1933 a tatínek si vzal její nejmladší sestru, takže byla vychována de facto svou biologickou tetou, která zemřela v roce 2010, ve věku nedožitých 101 let. Když byly mé tchyni 17, narodila se jí sestra a o šest let později, když už byla vdaná , se jí narodila druhá sestra, která se pak starala o maminku až do její smrti, takže s trochou matematiky se dá spočítat, že moje tchyně měla maminku do svých 81 let. Informace o tom, že maminka zemřela, ta se z hlavy úplně ztratila, takže naše babička žije v přesvědčení, že její maminka žije a ob tu chvilku za ní chce odjíždět.
Z vyprávění tchyně vím, že prožila krásné dětství. Obklopena láskou rodičů i prarodičů, jako jediné dítě v široké rodině byla i dost rozmazlovaná, ale to je jiný příběh. Jen chci říci, že rodiče by si měli dávat sakra bacha na to, v jakém prostředí vyrůstá jejich malé dítě, protože až vám Alzheimer vyžere všechny vzpomínky a zůstanou tam jen ty nejranější, z předškolního věku, tak jako u naší babičky, dost záleží na tom, jaké ty vzpomínky jsou. Naše babička je má krásné, a myslím si i proto je zatím velice hodná, s velmi slušným vystupováním a bez nějakých agresivních sklonů, i když podle všech kritérií se už nachází v pokročilém stádiu, protože vůbec neví, kdo jsme a kde bydlí. Když se jí někdo zeptá, jak se má, většinou odpoví: „Mám se dobře a zítra už jedu domů za maminkou.“ Nejdřív jsem se snažila toto přesvědčení vyvrátit nějakými fakty, ale teď už to zahraju do autu s tím, že dnes nejede vlak (je špatné počasí, prší, sněží, je teplo……)a že se domluvíme zítra. Navíc jsem tento argument začala podle využívat při přesvědčovacích manévrech ohledně tělesné hygieny, ale o tom až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat