úterý 14. ledna 2020

Myla jsem se včera, umyju se zítra, až pojedu domů


Jak už jsem psala minule, naše babička je dáma. Dáma se dvěma vysokými školami, která strávila přes 40 let na místním gymnáziu výukou češtiny, dějepisu a zeměpisu. Dáma, která, ač narozená v roce 1929, byla z dnešního pohledu velice moderní, protože nechtěla děti, vaření považovala za zbytečnou ztrátu času, domácí práce vykonával povětšinou její manžel a ona se věnovala pouze dvěma intelektuálním činnostem, a to čtení a luštění křížovek. Kromě toho měla se svým manželem ještě dva sportovní koníčky,  turistiku (nachodili spolu určitě přes sto tisíc kilometrů) a plavání v místní řece, kam se chodili koupat od května až do října v podstatě přes padesát let. V létě chodili i s mýdlem, aby nemuseli doma ohřívat vodu a koupání probíhalo jedenkrát týdně v sobotu, tak jak ve většině domácností za socialismu.  No a s tím souvisí i mé dnešní hygienické povídání.
 Než jsme babičku přestěhovali natrvalo k nám do domu, netušila jsem, co bude při péči o ni největší problém. Teď už to vím. Je to osobní hygiena. Ve zdravotnických službách jsem zakoupila sedátko do sprchy, můj šikovný manžel je namontoval a já si představovala, že zvýším hygienický standard tím, že se babička půjde, když jí to připomenu, s mou pomocí 2x týdně osprchovat. Velmi záhy jsem byla vyvedena z omylu.  Pro babičku, která se celý život koupala v Bečvě a k tomu 1x týdně ve vaně a která je přesvědčená o tom, že zítra jede domů, je sprchování v cizí sprše naprosto zbytečné a situace se stále a jistě zhoršuje. Dialog vypadá asi takto:
Já: „Bylo by potřeba se umýt, nachystala jsem vám čisté oblečení, v koupelně je teplo, nechcete se osprchovat?“
B: Ne, myla jsem se včera, umyju se zítra, až pojedu domů.
Já.“ No ale víte přece, že teď bydlíte tady, je vám už devadesát, a přece člověk, kterému je devadesát, nemůže bydlet sám, co kdybyste při koupání spadla?“ Bydlíte u syna, já jsem vaše snacha a kdyby se vám třeba zatočila hlava, můžu vám pomoct. A včera jste se nemyla, to jste říkala, že jste unavená. “
B (hodí ruce za záda, jako když učila, začne pochodovat a začne mi vykat):“Vy mi nebudete říkat, kdy sem se myla nebo nemyla. Já vím, že jsem se myla doma a zase se umyju, až pojedu domů. A vůbec, je mi zima, je mi špatně a bolí mě v krku. Dnes se mýt nebudu. (Uraženě odpochoduje do svého pokoje).
Já: „Tak když je vám zima a je vám špatně, tak si chvilku odpočiňte, určitě vám bude za chvíli lépe.“
Babička patnáct minut sedí (já si můžu v klidu vypít třeba kávu), po patnácti minutách zapomene proč vlastně sedí a začne zase pochodovat v našem otevřeném prostoru síň, kuchyň, obývák. V tom okamžiku opět nastupuju na scénu.
Já: „Vidím, že už je vám líp, bylo by dobré se osprchovat, pamatujete si, že jste včera volala s maminkou a se Zdeňou (sestra) a říkala jim, že se dneska chystáte sprchovat?“ Babička nemůže říct, že nepamatuje, podléhá nátlaku, zahuhlá, že je jí to teda jedno a já ji směruju do koupelny. Akce trvá cca deset minut a já jsem celá šťastná, že to mám obě za sebou. Babička do pěti minut neví, že se myla a já se z toho zbytek dne vzpamatovávám.
Včera nepomohlo z mých argumentů nic, nezabrala ani maminka, ani Zdeňa, babička se urazila a prohlásila, že už se mýt nemusí, protože se myla a stejně už tu dlouho nebude. Tak jsem to vzdala. Po asi deseti minutách přišla, že jí nefunguje ten přístroj (vypnula se televize) a jestli jí ho můžu zapnout. Tak jsem byla tvrdá a řekla, že ho zapnu, až bude osprchovaná. To zabralo. Babička byla sice uražená, ale podlehla nátlaku.  Pak naštěstí zavolala sestra a babička s ní vesele švitořila, že zítra jede domů a já si šla dát deci vína.
Příští povídání bude na téma, jak zabavit seniora.

neděle 5. ledna 2020

Zítra pojedu za maminkou

5. leden 2020 Můj první blog.
 Přemýšlela jsem o něm už dlouho, a teď konečně nastala ta správná konstelace a já se můžu pustit do psaní. Jmenuji se Blanka, jsem učitelkou matematiky a angličtiny na ZŠ , mám přesně 30 let jednoho manžela, s ním tři dospělé děti, jsem od dětství nadšená milovnice šicího stroje, a od léta 2019 jsem se ještě stala pečovatelkou mé tchyně, u které se před dvěma léty poměrně rychle rozvinula Alzheimerova nemoc, takže název mého blogu je poměrně jasný. Momentálně si připadám jak v povídkách od Bohumila Hrabala, protože historky s naší babičkou, kterou jme museli v létě přestěhovat k nám domů, jsou často veselé, často bizarní a vůbec nejčastěji tragikomické a je jich tolik, že jsem se rozhodla je nějakým způsobem zachytit, jednak jako součást psychohygieny a jednak jako připomenutí pro děti, aby věděly, co je čeká😊.
Trocha historie a jedno ponaučení
Naše babička byla a je dáma. Narodila se v roce 1929 a vyrostla jako jediné dítě v rodině ředitele pošty . Biologická matka jí zemřela v roce 1933 a tatínek si vzal její nejmladší sestru, takže byla vychována de facto svou biologickou tetou, která zemřela v roce 2010, ve věku nedožitých 101 let.  Když byly mé tchyni 17, narodila se jí sestra a o šest let později, když už byla vdaná , se jí narodila druhá sestra, která se pak starala o maminku až do její smrti, takže s trochou matematiky se dá spočítat, že moje tchyně měla maminku do svých 81 let. Informace o tom, že maminka zemřela, ta se z hlavy úplně ztratila, takže naše babička žije v přesvědčení, že její maminka žije a ob tu chvilku za ní chce odjíždět. Z vyprávění tchyně vím, že prožila krásné dětství. Obklopena láskou rodičů i prarodičů, jako jediné dítě v široké rodině byla i dost rozmazlovaná, ale to je jiný příběh. Jen chci říci, že rodiče by si měli dávat sakra bacha na to, v jakém prostředí vyrůstá jejich malé dítě, protože až vám Alzheimer vyžere všechny vzpomínky a zůstanou tam jen ty nejranější, z předškolního věku, tak jako u naší babičky, dost záleží na tom, jaké ty vzpomínky jsou. Naše babička je má krásné, a myslím si i proto je zatím velice hodná, s velmi slušným vystupováním a bez nějakých agresivních sklonů, i když podle všech kritérií se už nachází v pokročilém stádiu, protože vůbec neví, kdo jsme a kde bydlí. Když se jí někdo zeptá, jak se má, většinou odpoví: „Mám se dobře a zítra už jedu domů za maminkou.“ Nejdřív jsem se snažila toto přesvědčení vyvrátit nějakými fakty, ale teď už to zahraju do autu s tím, že dnes nejede vlak (je špatné počasí, prší, sněží, je teplo……)a že se domluvíme zítra. Navíc jsem tento argument začala podle využívat při přesvědčovacích manévrech ohledně tělesné hygieny, ale o tom až příště.